Ex Machina: komorní sci-fi o úskalích umělé inteligence
Garland na sebe upozornil nejprve jako spisovatel – jeho román Pláž následně zfilmoval do filmového hitu Danny Boyle. S Boylem pak Garland coby scénarista spolupracoval právě na zmíněném Sunshine nebo na podobně žánrově laděném 28 dní poté. Jako scénarista se pak podílel třeba i na adaptaci románu Kazua Ishigura Neopouštěj mě režiséra Marka Romaneka – právě tento poslední zmiňovaný snímek svou podivně civilní a přitom zneklidňující atmosférou připomíná i Garlandův režijní debut, přestože námětově se jedná o zcela odlišné filmy.
Hlavním hrdinou Ex Machina je programátor Caleb (skvěle obsazený Domhnall Gleeson), který vyhraje ve firemní soutěži týdenní pobyt na horské chatě svého šéfa - zakladatele a majitele společnosti Blue Book, „nejpoužívanějšího internetového vyhledávače na světě.“ Geniální vědec a podnikatel Nathan (Oscar Isaac) však nesmělému mladíkovi hned na začátku jeho týdenního pobytu odhalí skutečný záměr jeho návštěvy. Nathan stvořil umělou inteligenci a Caleb se má stát lidskou složkou pověstného Turingova testu – tedy odhalit, zda se robot s tváří a tělem mladé dívky jménem Ava (Alicia Vikander) chová jako člověk, nebo ne. Caleb a Ava spolu absolvují každodenní „sezení“, při kterých se vzájemně sbližují (byť zůstávají symbolicky oddělení skleněnou bariérou) a při kterých postupně vychází najevo, že Nathan o svém experimentování s umělou inteligencí neříká zdaleka vše.
O robotech a lidech
Filosoficko-psychologická první polovina filmu staví především na perfektně vybraných představitelích všech tří (hlavních a téměř jediných) rolí a klaustrofobně ohromujícím prostoru Nathanovy luxusní vily ukryté daleko od civilizace v nespoutaně divoké a krásné přírodě. Zatímco Isaac v roli Nathana je doslova prototypem mladého génia, kterého příliš brzy vyčerpal vlastní intelekt a bohatství mu nedovolilo vypěstovat si morální zábrany, Caleb je – nebo tak alespoň ze začátku působí – jeho dokonalým protikladem, nesmělým nerdem, který je zvyklý spoléhat se na své intelektuální schopnosti za monitorem počítače, nikoliv analyzovat komplikované emoce v mezilidských vztazích.
Největším hereckým „bingem“ celého filmu je ale Alicia Vikander v roli Avy – můžeme nechat zcela stranou fyzickou atraktivitu, její Ava je především zneklidňujícím způsobem humanoidní - klonění hlavy, mimika obličeje, mávnutí rukou a další věrně lidské pohyby vykonávané ale s nezvyklým, zneklidňujícím, ne-automatickým dozvukem… Hlava éterické dívky s hlubokýma očima je navíc připevněna k poloprůhlednému tělu ladného kyborga, vydávajícímu tiché, svištivé a vpravdě nelidské zvuky při pohybu.
Efektní a precizní kamera Roba Hardyho, tak trochu kubrickovským způsobem geometricky elegantní minimalistické prostředí Nathanovy vily a zneklidňující dialogy, které odkazují na stále další možné vysvětlení Nathanova chování, dolaďují tísnivou a melancholickou atmosféru. Bylo by chybou od filmu očekávat filosofické dílo – jeho první polovina však dokazuje, že i žánr „existenciálního sci-fi“, ve kterém nelétají rakety a planety nejsou v ohrožení výbuchu, může být divácky přístupný. Zatímco v některých okamžicích vytane na mysli nedostižný Blade Runner, v jiných Ex Machina připomene loňský festivalový hit Pod kůží.
Garland se nesnaží diváka mučit přehnanou symbolikou, ale dává mu prostor pro promyšlení nadhozených témat – třeba skrze rozhovor Nathana a Caleba o tom, proč má Ava sexualitu a umí jí používat nebo zda je vůbec možné provádět Turingův test, přestože (nebo právě proto?) robotická identita testovaného subjektu je od začátku viditelná a Caleb ví, že nemá tu čest s člověkem – bude se ale přesto k Avě jako k člověku chovat?
Psychologické drama i thriller
Ve druhé polovině se pak z naznačovaného ohrožení stává zjevné nebezpečí a příběh se z psychologické roviny překlopí do onoho avizovaného mrazivého thrilleru. Pointa může a nemusí být překvapivá, není však v rámci dějové linky příběhu nesmyslná a navíc svou částečnou otevřeností dolaďuje celkové vyznění filmu.
Ex Machina není kasovní trhák ani umělecky přelomový film. Je to ale velmi kvalitně řemeslně zvládnutý snímek, který palčivě aktuálnímu tématu dodává neotřelou a nekompromisně aktuální formu. Většinu otázek, které režisér divákovi skrze hlavní námět svého filmu klade – především tu ústřední o tom, co se stane když se člověk stane bohem a stvoří robota, který se mu co do znaků lidství zcela vyrovná – si už kladli jiní autoři. Garlandovým cílem však pravděpodobně nebylo poskytnout hlubokou a vyčerpávající odpověď, ale skrze hutně atmosférický snímek nechat tato témata v divákově hlavě a mysli na chvíli rezonovat. To se mu povedlo téměř dokonale.
