Pořád jsem to já: život v zapomnění
Ztráta idenity. V jeden okamžik jste naplněni vzpomínkami, které utváří celý váš život a za pár minut si nepamatujete jména vlastních dětí. Nevíte, kde jste a nepoznáváte ani vlastní odraz v zrcadle. V době, kdy i zdravý člověk často hledá sám sebe, snímek Westmorelanda s Glatzerem ukazuje, jak těžké je pokračovat v životě, který už prakticky skončil.
Film Pořád jsem to já (Still Alice) se zařadil do početné řady zobrazení děsivé choroby na filmovém plátně. Diváci vyhledávají podobné snímky, jelikož se s nimi často identifikují. Alzheimerova choroba je až příliš reálným strašákem pro světovou populaci. Adaptací knihy americké neuroložky Lisy Genova tvůrci zdůrazňují, že by se nemělo zapomínat na věci, na kterých opravdu záleží.
Alice Howllandová je brilantní profesorka lingvistiky žijící v zázemí milující rodiny. Náhle ale začne zapomínat jednoduchá slova a ztrácet orientaci na důvěrně známých místech. Po vyšetření je u ní diagnostikována vzácná forma dědičné Alzheimerovy choroby, která kromě ní může v budoucnu ohrozit i její tři dospělé děti. Objevením rané fáze nemoci začíná boj, který končí jistou smrtí. Alice rychle ztrácí svůj intelekt, paměť a vše na čem si zakládala. Nejtěžší úkol je ale teprve před ní - zachovat kousek sebe, i když je to téměř nemožné.
Stejně jako v Klubu poslední naděje nebo Teorii všeho má snímek o bojující Alice vynikající casting. To, co se dříve povedlo s Matthewem McConaugheym a Eddiem Redmaynem, opakuje oscarová vítězka Julianne Moore (Alice). Její herectví do hloubky vyjadřuje pocity ztraceného člověka, který se stále drží nad vodou. Skvěle ji doplňují Kate Bosworth (nejstarší dcera Anna), Alec Baldwin (manžel John) nebo také Kristen Stewart (nejmladší dcera Lydia). Zejména Stewart je v klidné poloze daleko lepší a na upíří dovádění nebo Sněhurku v brnění si divák ani nevzpomene.
Nejdůležitějším prvkem filmu je bezpochyby práce s emocemi. Silný příběh o vážné nemoci sám o sobě působní dojemně a nepotřebuje nátlak na city tam, kde ho není potřeba. Na rozdíl od jiných produkcí Westmoreland s Glatzerem pochopili, že si velmi efektivně vystačí jen s hereckým portfoliem Moore a Eskheriho hudbou, která se ale také drží celkem správně při zemi. Namísto afektovaných smyčců režiséři (kteří i zkompletovali scénář) vsadili na pestré dialogy, které vyústí do momentů, kde už není potřeba cokoliv navíc. Pouhá slova v nich budí velmi silné emoce a jsou základním kamenem snímku. Fakt, že samotné natáčení trvalo necelý měsíc, potvrzuje sílu jednoduchého přístupu s výborným výstupem. V neposlední řadě je třeba zmínit i nelehký úkol jednoho z režisérů/scénáristů Glatzera, který trpí nemocí ALS a jeho pokyny překládala moderní technika.
Pořád jsem to já těží z nevšedního pohledu na vzdělanou matku od rodiny, která si přes nepřízeň osudu snaží zachovat své místo pod sluncem. Alice pláče, když je to přirozené, a pevně stojí na nohou, když je potřeba inspirovat své blízké a třeba i někoho navíc. Hlavně ale žije okamžikem. Hlavním se poté stává uchování vzpomínek těm, kteří si budou pamatovat v době, kdy se Alice ztratí nadobro.
