Téměř zapomenutá alba roku 2014
Následující vyúčtování ovšem není ultimátní a definitivní výběr nejlepšího, co bylo roku 2014 v širém světě ke slyšení. Záměrem je poukázat na několik interpretů a placek, které mi za loňský rok utkvěly v paměti a pochválit ty, kteří by měli být více chváleni. Jen nadhodit ta méně známá alba do placu a pak se rychle ukrýt za argument „proti gustu...“.
1. St. Vincent – St. Vincent
Jednička před názvem interpreta znamená, že svatá Vincentka je první, o které chci psát, nikoliv, že je nejlepší. Nejlepší jsem asi já a redakce (pochválit ty, kdo by měli být více chváleni!). St. Vincent je pro mne zjevením loňského roku. Osoba, o které jsem před dvanácti měsíci věděl jen a pouze, že existuje a usmívá se. V létě už jsem lovil festivaly, na kterých hraje, a v listopadu ji chytil v Lisabonu. Tak silný dopad eponymní album má a tak účinné jsou všudypřítomné zvěsti. Ohromně nápadité a neskutečně živelné. Ta jednička na začátku možná přeci jen znamená, že Annie Clark je někdo víc. Pokud nás čte někdo z moudrých hlav Colours of Ostrava, významně na Vás pomrkávám – TEĎ!
2. SWANS – To Be Kind
A teď možná moudré hlavy pomrkávají na mě. Vedení ostravského festivalu se rozhodlo přivézt Swans v roce 2015 znovu mezi headlinery a moc dobře vědělo, proč tak činí. Šílenství vůdce labutího hejna dosáhlo na posledním albu vrcholu. Michael Gira vypustil ven nejkompaktnější kus své diskografie. Na obalu mimino, uvnitř maniak. „To Be Kind“ je vlnou hluku s monstrózní stopáží, která je od návratu Swans nejlépe učesaná. Česali ji pečlivě a opět bez hřebenu.
3. Pontiak – Innocence
Ještě jednou vousy s kytarou. Tentokráte album, o kterém stonásobně platí, že mělo dostat větší prostor a je třeba jej vtlouct do uší všem kolemjdoucím. Klíčová slova jsou psychedelie a stoner rock. Tři bráchové dokázali ozvučit dřevorubectví a bez jakýchkoliv zvukových úprav servírují čistou syrovost… a všechno to zní tak přirozeně.
4. MØ – No Mythologies to Follow
Od kytar ruce pryč. Šup na druhý konec hudebního spektra. Chcete-li nálepky, zkuste electro-pop, možná indie-pop, snad se neodlepí. Sbírka dánské zpěvačky Karen Marie Ørsted je chytlavá, nikoliv vlezlá, ale občas záměrně podbízivá. MØ plave ve vodách, do kterých se obvykle bojím ponořit byť jen chodidla, nicméně na její debutové desce je tolik hitů, že jsem rád potopil i hlavu.
5a. Ought – More Than Any Other Day
5b. Eagulls – Eagulls
Zpět do špíny. Garáž číslo jedna a garáž číslo dvě – první v Montrealu, druhá v Leedsu. Obě postavené na postpunkových základech a z obou v loňském roce vyskočila placka, která okamžitě šmátrala po razítku „Deska roku“. Ought připomínají ztřeštěnější verzi nejlepších kusů od Talking Heads, zatímco Eagulls vede především basa cestou přímočařejší. Až budete příště ohrnovat nos nad mladší generací, radši se nad sebou zamyslete. A styďte se!
+ 1 Track roku: Liars – Mess on a Mission
Bez delších řečí jeden bonus závěrem. Ty malé šipčičky z tlačítka repeat jsem loni ohmatal k nerozeznání kvůli Liars. Mess on a Mission jela v mnoha přehrávačích téměř nepřetržitě. Facts are facts and fiction’s fiction. Jen dvakrát jsem se stihl udiveně zeptat: „Co tohle je?“ Dávám srdíčko, sluníčko, vykřičník i otazník.
Dali nám do kanceláří nová datumová razítka, kde už na konci svítí číslo 5. Zřejmě proto, aby mi ulehčili loučení s rokem předchozím a nachystali mne na ten nový. Je čas se připravit, vždyť číslo 5 žije!
