Hobit: Bitva pěti armád aneb Jacksonovo triumfální rozloučení se Středozemí
Zatímco druhý díl Hobita sklidil kromě značných zisků i mírnou kritiku (kterou však – zejména po rozhodnutí vytvořit z jediné, na Tolkienovy poměry docela útlé, knížky hned tři filmy – mnozí očekávali a často nad ní proto velkodušně mávli rukou), největší očekávání se pochopitelně upírala k dílu třetímu, zakončující putování čtrnáctičlenné družiny v podobě třinácti trpaslíků (v čele s Thorinem Pavézou), Bilba Pytlíka, hobita z Kraje, a mocného čaroděje Gandalfa. Právě oni uvedli do pohybu události, které nyní mohou změnit Středozem jednou provždy.
Režisér P. Jackson tentokrát na nic nečeká a plynule navazuje na závěr přechozího snímku, kdy drak Šmak opouští svou sluj v jádru Osamělé hory s cílem srovnat se zemí Jezerní město, nedalekou lidskou pevnost. Do víru boje se tak dostáváme hned na začátku, ve smyslu pořekadla „Není čas ztrácet čas,“ které s lehkou nadsázkou charakterizuje celý film. Jedna akce střídá druhou a děj se žene kupředu mnohem rychleji, než by možná někomu vyhovovalo. Tvůrci se tak možná snaží divákovi vynahradit (někdy až příliš) natahované scény předchozího filmu, čímž však utrpěly některé mnohem důležitější momenty příběhu, zasluhující si určitě poněkud větší pozornost.
Stejně jako divák ani obyvatelé Středozemě nemají čas na vydechnutí. Sotva se totiž se jim totiž podaří zabít (s pomocí Barda a jeho syna) draka, nového vládce Království pod Horou, Thorina se pomalu zmocňuje šílenství, pramenící nejen z lásky ke zlatu, ale také touhy najít arcikam, nejvzácnější klenot celého trpasličího pokladu. A protože ostatní trpaslíci se svým vůdcem nic nezmohou, je opět na Bilbovi, aby zasáhl, přestože tím riskuje vlastní život, přičemž ani čas nehraje v jeho prospěch; po Šmakově se totiž k Hoře začíná upírat pozornost všech, kteří mají o poklad v jejích síních zájem. A tak zatímco se Thorina snaží jeho hobití přítel přivést k rozumu, k branám pevnosti směřují nejen elfové se svým králem Thranduilem a lidé Jezerního města, jež žádají vydání části slíbeného trpasličího pokladu, ale také hordy skřetů, kteří zabijí každého, kdo se jim postaví do cesty.
V hlavní roli… Legolas!
Jacksonovi se v průběhu ságy daří většinou úspěšně obohacovat původní námět o vedlejší linie, které v mnoha případech mají pouze emoční efekt (např. milostná aféra Kiliho a Tauriel), nebo se snaží již „navázat“ na Pána Prstenů (v Gandalfově příhodě v Golduru tak můžeme spatřit mnohé mj. i Saurona nebo Galadriel). Některé postavy tak dostávají mnohem více prostoru než jiné, častokrát důležitější. Pravděpodobně největší úletem je elfský lučištník Legolas, kterému je v bitvách věnována taková míra pozornosti, až by se mohlo zdát, že ústřední postavou celého příběhu je ve skutečnosti on. Oproti tomu většině hlavních členů družiny je věnována pozornost minimální, výjimku tvoří (kromě již zmíněného Kiliho) snad jen Bilbo a Thorin. Elfí bojovník tak mnohé z nich naprosto zastiňuje, přestože scény s ním se nesou spíše v komediálním duchu (v některých případech je to však spíše ke škodě než užitku).
Souboj armád – strhující podívaná, nebo příliš okatý střih?
I Bilbovy snahy se nakonec ukážou jako marné, Thorin totiž odmítne splnit slib daný lidem, stejně jako požadavky elfího krále, a jediným možným řešením je válka. Dostáváme se k jednomu z nejdůležitějších (a nejočekávanějších) okamžiků celého filmu, kde Jackson sliboval opravdu velkolepou podívanou, na kterou se jen tak nezapomíná. Na kolik se mu to povedlo, posoudí diváci sami, v mnoha případech by si však bitva zasloužila větší propracovanost. Skřetí nestvůry by nepochybně našli lepší využití než Legolasův dopravní prostředek nebo živé beranidlo, stejně tak osobní souboje by mohly být delší, tím i působivější (za všechny jmenujme znovu trpaslíka Kiliho, který jakožto jeden z „nejlepších válečníků“ měl nepochybně na víc). Více než svižný střih může také ubrat závěrečné bitvě na důležitosti fakt, že mnoho postav ani zde nedostalo příliš prostoru a kdyby přečkali někde v ústraní, nic závažného by se nestalo.
Filmová pozitiva
Jak se říká, dokonalé není nikdy nic. Na druhou stranu by bylo velmi nespravedlivé pouze kritizovat a nezmínit i klady, jichž také není málo. Za zmínku stojí určitě výkony Thorina (Richard Armitage) a jeho zdařilou přeměnu v šílence, stejně jako nesmíme zapomenout na jeho přítele Bilba (Martin Freeman). Své uznání si film jistě zaslouží i po umělecké stránce, v efektech je Hobit také velmi těžko překonatelný, k čemuž přispívá i skutečnost, že jde o fantasy žánr (tvůrci si proto občas dovolit i trochu přehánět, protože v bájném světě je to přeci jen dovoleno). Rovněž hudba, za níž tentokráte stojí H. Shore, je velmi zdařilá (na své si přijdou i příznivci „hudební klasiky“ z Pána Prstenů). A přestože mnozí již teď srovnávají tuto trilogii právě s Pánem prstenů a tvrdí, že stojí pouze v jeho stínu, nelze toto přirovnání brát doslovně (už pro samotný rozměr jednotlivých příběhů). Navíc, v obou případech má jistě Jackson divákovi co nabídnout, nač si proto kazit případný požitek z filmu?
Konec, zvonec a sbohem Středozemi
Přes všechna úskalí se režii podařilo dotáhnout trilogii do poměrně zdárného konce. Scény s odkazem na Pána prstenů navíc poměrně šikovně poukazují na to, co již známe a co se začne ve Středozemi odehrávat o 60 let později. Fanoušci Tolkienových příběhů by si tak rozhodně neměli nechat tuto podívanou ujít. I přes určitou kritiku, se totiž jedná o dílo velmi zdařilé. Navíc je docela dobře možné, že se doopravdy jedná o poslední počin ze Středozemě na dlouhou dobu (pokud se tedy sám Peter Jackson nebo někdo jiný nerozhodne zpracovat další Tolkienovy příběhy, například z mnohem obsáhlejšího, ale o to složitějšího, Silmarilionu, jenž popisuje mj. samotné stvoření Středozemě).
